Opět mě večerem provází...

Opět mě večerem provází samota,
venku už krajinu ovládla temnota.
Plná velkých zklamání je tahle tma,
stačilo by o jednoho víc a byli bychom dva.

Proč půlka mého srdce prázdnotou naříká,
proč z něho život můj pomalu utíká?
Ono přec milovat by chtělo,
jen kdyby druhou půlku k sobě mělo...