Sms o smutku a stesku

Mraky plynou, plynou s časem.
A já se trápím, trápím hlasem.
Hlasem, jenž šeptá zemři, už zemři.
A tak Tě prosím, nelži, už nelži.
Ty lži jsou jako nůž, jenž bodá a bodá.
A místo krve slza, jenž padá a padá.

Lásko, snad mě miluješ jako já tebe,
snesl bych ti modré z nebe!
Chybíš mi moc,
myslím na tebe každou noc!
MILUJU TĚ.

Ty a já, tomu říkám láska,
když vzpomínám, srdce mi žalem praská.
Chybí mi Tvé líbání, hlazení,
dnes rozdělují nás mříže, říká se tomu VĚZENÍ!
Tys chyboval, teď tím trpím,
bez Tebe umírám, denně slzy roním.
Teď žiju jen v naději,
že můj sen věčné lásky s Tebou se jednou vyplní.

Tak suché rty, když je nelíbáš,
tak roztoužený myšlenky, když se na mě podíváš.
Chci být teď s Tebou a cítit teplo Tvýho těla,
chci poslouchat Tvůj dech a obejít s Tebou půl světa...

Už nemám chuť se s tebou smát,
už nemám chuť se s tebou pořád hádat,
už nemám chuť se s tebou líbat
a ani chuť se s tebou milovat.
Věřila jsem v lásku, ale tys mi víru vzal!
Věřila jsem v štěstí, ale tys mi to štěstí pošlapal!
A teď nevím, čemu věřit mám!

V mrazivém vánku chtěl bych utéct tam, kde bylo mi fajn, tam, kde Tě mám. I sněhové vločky třpytí se tak krásně, tak jako vzpomínky v mém smutném srdci...

Celý vesmír hoří mou touhou, touhou nekonečnou. Lásko má, chci zas chodit za tebou, zulíbat ruku tvou, pomazlíme se na postýlce lásky.

Promiň mi všechno, co jsem ti udělala. Moc mě to mrzí, víš? Nemůžeš být kamarád s někým, koho miluješ, protože kouskem srdce pořád doufáš, že by mezi váma mohlo být něco víc, ale je to jen sen, když ten druhý necítí totéž.

Jsme spolu dlouho a já myslela, že se milujeme, ale nejspíš už to tak není. A nemůžeš se divit, já jsem nezačala ubližovat jako první.

Tvá dlaň byla jemná a křehká jako sněhová vločka a teď, když jsem daleko od tebe, mám pocit, jako bych ji stále cítil ve svých dlaních. Jenže tam není, rozpustila se a mně se po ní moc stýská. Chtěl bych tvé rty znovu ucítit na svých, chtěl bych znovu s hlavou přitisknutou k tvému tělu slyšet tlukot tvého srdíčka...